Kdesi v mediálním ústraní sepsal příští rok šedesátiletý Jan Vávra, někdejší šéf zpravodajství a moderátor telvize Nova, knihu, v níž slovy jejího podtitulu ohlašuje "svědectví o lidech a jejich ambicích". Paperback se žlutou obálkou a červeně vyvedeným titulem  Moc a nemoc televize Nova, vydal Vávrův dávný, ještě samizdatový kamarád Aleš Lederer, který ediční slovutnost svého Prostoru občas umaže nějakou tou službičkou. Kdyby totiž pan nakladatel uplatnil svá standardní kritéria, Vávru by musel vypoklonkovat. Jeho text je příšerně slabý a jen stvrzuje dosavadní poznatek z knih, které protagonisté zakladatelské fáze Novy sepsali - během své novácké éry buď slušně psát zapomněli, nebo se to tam nenaučili. Ale puzení sdělit národu, jak to tenkrát bylo, kdo, jak, proč, s kým či za kolik, jsou silnější než autorská soudnost.

Vávra se sice v knize vysmívá svým způsobem už legendárním pasážím ze spisku Vladimíra Železného Štvanice, v nichž zhrzený táta všech Nováků sebelítostně sedí na terase pražského paláce Adria a cítí se být ohroženým národním štvancem, avšak Vávra svému někdejšímu šéfovi zdatně sekunduje. Lecos od něj pochytil. V Moci a nemoci televize Nova vystřihl nechtěně komické pasáže, v nichž se například dojímá nad mocí, kterou Nova mívala. Kniha je kombinací nezdrojovaného popisu zakládání oné televize, drbárny o vztazích mezi zaměstnanci a pracovních praktikáchněkterých z nich (Kašparová, Maňák, Svora apod.) a také "přednáškových" pasáží, v nichž autor filozofuje o poslání televize jako média z toho, že služebníčkovsky referují v intencích zadavatelů reklamy, takže se jim ž nedá věřit. Generalizující výroky jsou srozumitelnější na pozadí pozoruhodné morální Vávrovy autoanestezie, kdy svoji nováckou dráhu prezentuje jako ve skrze kladnou, nějak nedotčenou problemtickýmipraktikami firmy, například skrytým natáčením prezidenta Havla v nemocničním pokoji při jeho hospitalizaci, během níž mu byl operován nádor v plicích.Kdybycho ty praktiky neznali, skoro bychom z takových partií mohli získat dojem, že v nich vzpomíná nějaký činovník místní pobočky BBC.
Pominout bychom taky něměli, že Moc a nemoc televize Nova je vybavena šestapadesáti (!) stranami barevné fotografické přílohy, v níž vedle třeba pro Vávru nezapomenutelných a nepřekonatelných moderátorských dvojic Jurinová & Merunka či Severa & Obzinová nechybí snímky pana autora na mnoha způsobů, včetně spanilého posezu v sedle koně. To je tedy jízda.

Už z názvu je zřejmé, že v tomto díle nepůjde o žádný pohodový obrázek s poetickým nádechem. Krajinou „prorostlého bůčku“ nebo také „mastného ovaru“ či „vepřových škvarků“, obývanou národem libujícím si „v tlusté vrstvě plovoucího omastku“, se jistě nepůjde zlehka a se zpěvem. Na první pohled se zdá, že herec, publicista, komentátor a v současné době ředitel televizní produkční společnosti Jan Vávra (nar. 1954) se po těchto nelibě znějících obzorech rozhlédl ve své románové prvotině zrakem sokolím a že jeho satira bude brilantní analýzou nedávno minulého stavu. Navíc že snad bude vše okořeněno jemně lechtivým příběhem, dodávajícím celku dojem nadějného literárního díla. Výsledek je ovšem poněkud rozpačitější, prvotní nápaditost rychle vyprchává, až posléze není jasné, zda autor zamýšlel kritický společenský šleh, anebo opracovaný románek ze současnosti.
Hlavní postava Vávrova románu, Bohuslav Hakl, je šestačtyřicetiletý odborník na komunikační strategie, jehož milostné vztahy hojně končí „mezi baculatými stehny“. Do jaké míry je Hakl alter egem autora textu, není podstatné, i když z faktu, že jej Vávra líčí v dost omluvitelném světle a jeho činy minulé i současné mají dokonce jistý morální podtext, je možné předpokládat jistou míru ztotožnění. Pro dílo samo by ovšem byla vhodnější buď varianta Hakla jako smyšleného hybatele literárního děje, zasvěcovatele, toho, kdo vyvažuje rovnováhu mezi nadnesenou skutečností a dokreslující fabulací — anebo zcela opačný pól, přiznané a regulérní osobní vzpomínky či refl exe Jana Vávry. Výsledkem nedotažené kombinace obého je jakýsi „kočkopes“.
Ústředním motivem tohoto ne zcela realistického románu je vzestup konkrétního politika skrytého pod přezdívkou Doktor, který se z „tuctového produktu reálného socialismu“ vypracoval na předsedu strany, premiéra a posléze i na prezidenta, jenž brání „trh bez přívlastků“ a je schopen tvrdit: „Já opravdu nevím, co to ekologie je.“ Dosadit předlohu není těžké ani u většiny dalších postav, které jsou zašifrovány pod přízviska více (Viktor Koželuh, puntíková privatizace) či méně (Gynekolog, Jihoslovan) průhledná. Většinou jsou popsány zřetelně — Doktorova manželka Xénie a její veřejné čtení smyšleného synova dopisu otci po stranickém „atentátu“ na Doktora, nebo například: „Boleslav Vendelín, dříve katolický disident, nyní uctívaný poslanec, všeobecně známý tím, že na každé schůzi sněmovny usínal, dokonce i tehdy, když jednání sám řídil.“ Pamětníci si původní osobnosti dosadí docela lehce. A asi i nepamětníkům půjde pátrání docela dobře, neboť charakteristiky jsou průhledné — první polistopadový prezident zadrhávající, kouřící a ve svetru diskutující intelektuál — matoucích prvků nemnoho a úšklebky okaté.
Nejrušivějším elementem románu je právě pozice autora, jeho okázalá povýšenost, s níž dění glosuje. Působí zahleděně, aniž by vykazovala nějakou zvláštní literární obratnost. Postupně se vytrácí důvod, proč Vávrův text číst, protože nejde o společenskou kritiku někdejších mravů a činů — jen o přemílání toho, co bohužel už také všichni víme. Je zřejmé, že líčení je inspirováno pobytem přímo v centrech politického dění, jeho deziluzivní tón ale nepřináší katarzi — svou setrvačností jen velmi rychle ztrácí vtip a spád. Kniha má v sobě obsažen krátký dosah podobného satirického psaní, neboť poukazované momenty se záhy stávají pofidérními a krátkodechými. Pozice „chytré horákyně“, která naznačí, ale nedořekne, nese nevalné výsledky. Hra na odhalování pravých jmen přestane též brzy bavit. Pak může následovat ještě tak depresivní vědomí pomíjivosti i těch nejzásadnějších státnických rozhodnutí. Obsahová plocha díla je nevýrazná, samoúčelná a jednosměrná. Spíš jsou z ní znatelné osobní autorovy animozity než nějaký obecnější přesah. Román Jana Vávry proto nelze nazvat ani převratným, ani skandálním, ani „klíčovým“; nic skandálně převratného zde řečeno nebylo a bez historických imitací zůstane jen řemeslně nepřesvědčivým, do sebe zahleděným pokusem.

Nová kniha Michala Viewegha, mráz přichází z Hradu, chce být velkou provokací. Ale také panoptikální koláží dnešní politické scény, a hlavně- ,,jízlivou společenskopolitickou satiru", v níž se čtenáři v humorném, literárním obalu dozvědí jak to, ,,co se ve skutečnosti děje", tak co, ,,co by se stát mohlo, kdyby..." lhostejná společnost přestala politiky kontrolovat. Proč se Vieweghovi jeho satira zoufale nedaří? Na čem jeho snaha drhne? Dá se v tom obtížném žánru, vždy trochu balancujícím na hranici bulváru a laciné metafory, v přecitlivělém  a přeironizovaném českém prostředí vůbec někdy uspět? A podařilo se to už někomu?

Když je společensko-politická realita natolik nesnesitelná, že už se opravdu člověku zvedá žaludek, má morální nauseu a cítí zoufalství a bezmocnost, vstupuje na scénu odvážná figura spisovatele, aby v ,,rozverné kombinaci faktů a spisovatelské fantazie" vytvořila ,,jízlivou, společensko-politickou satiru" a pomohla tak společnosti k sebereflexi, případně k očistnému uvolnění. Jistě! Samozřejmě! Ambice nejnovější knížky (slovo román z ůcty ke smyslu literárních kategorii a kunderovské tradice románu raději vynechme) Michala Viewegha, Mráz přichází z Hradu, nemohly být malé. Vždyť se tu prezident Václav Klaus, odpůrce ideologie homosexualismu, miluje s mužem; jeho žena Livie příjde nešťastně o milence; premiér Petr Nečas se nechává uspokojovat poradkyní Nagyovou, která řídí jeho sexuální vzrušení i politická rozhodnutí; Vít Bárta je přiotráven; regionální kmotři ovládají úplně všechno a úplně každého; a jen hrdinové novináři stojí na stráži demokracie, bránice tomu, aby celý český stát kvůli slabosti prezidenta Klause neskončil v tlamě velkého ruského medvěda. Což se, díkybohu a žurnalistům přece jen nakonec nepodaří. Inu, velmi angažované, svěží, aktuální, hloubavé, důležité dílko! Kolážová metoda, kterou nejprodávanější český spisovatel ve svém současném angažovaném psaní používa, ovšem více než o odvaze a citu pro odpovědnost za společenský celek, svědčí o bezstarostné lehkosti, až spisovatelské lenosti. Vieweghovi stači k psaní docela málo: číst politické stránky novin, koupit si nůžky, pečlivě vystřihovat podstatné zpávy a komentáře, po klausovsku v nich podtrhávat, a pak vystříhané a podtržené víceméně chytře a účelně poslepovat dohromady, tak aby zůstala trocha toho napětí a pobavení. Literatura je přece hlavně (taky) zábava. Čteme tak, co už jsme dávno přečetli, předvědčujeme se o tom o čem jsme už kdysi byli přesvědčeni. Sebepotvrzování ve vlastním, známém světě, neochotně hledat, tomu se v umění říkavalo kýč.

Faktická fikce. 

,,Spisovatel vyslovuje to, co druzí lidé nemohou", podporuje autor svůj projekt ,,faktické fikce" citátem Hanifa Kureishi. Michal Viewegh ovšem v knížce mráz přichází z Hradu vyslovuje nahlas to, o čem se mezi lidem už dávno hovoří na úrovni drbu, spekulace či interpretace faktu. Síla takto pojaté knihy by mohla potom spočívat v celkovosti předvedení, tak jako je tomu u dokumentárního dramatu  (docu-drama), v tom, že najednou máme všechno pěkně pohromadě a vidíme i souvisloti, které se dříve nezjevovaly. Anebo v humoru, nadhledu, který ukazuje směšnost a marnost politického počínání. Humor ale v nové Vieweghově knize totálně chybí (jakkoliv pokusů o něj-bohužel marných-nalezneme dost a dost). Humor je tu prvoplánový, ocekávaný nebo jednoduše samoúčelně vulgální. A zmiňovaná celkovost měnící perspektivi? ztráci se v jalovosti zápletky, ve schématičnosti předvádění českého politického panoptika; a také v banálním zjištění že všichni v politice a kolem ní jsou umazaní od moci a peněz. Spisovatel může a možná i má říkat, co druzí nemohou, protže ho chrání ,,imunita fikce", ale může to dělat jen tehdy zůstanel-li spisovatelem. Když na základě faktu vlastního přemýšlení a fantazie dokáže vytvořit nový svět, který inspiruje ostatní třeba jen tím, že ve starém vidí nové souvislovti, že ukazuje nové směry, nové způsoby myšlení. Pokud psaní pouze opakuje a zdvojuje, které co ,,se říka", ,,o čem se mluví", ,,co se probírá" a novost kašíruje nátěrem břitké ironie a velmi omezené fantazie, stává se ze spisovatele ukřičený hlasatel senzací na rohu bulváru. A přitom jízlivou politickou satiru, o niž by se s trochou dobré vůle dalo říci, že šlo skutečně o román, Michal Viewegh  už jednou napsal. Báječným létům s Klausem (2002). Odrážejícím znechucení z opoziční smlouvy uzavřené mezi Klausem a Zemanem, se dalo po literární stránce vytknout leccos. To, že autor vcelku tvořivě předváděl zhoubný vliv zatvrzelích politických přesvědčení a hloupých ideologii na naše každodenní životy, nelze Vieweghovi upřít. Dodnes se o něco podobného nikdo nepokusil.

Politická satira: težká disciplína

Jízlivá politická satira, kterou Michal Viewegh tak hezky popisuje, ale zjevně ji nedokáže napsat, je mimořádně obtížná disciplína. Vždy u ní hrozí, že autor dříve nebo později sklouzne k bulváru, banalitám a k trapnosti, a místo k smíchu a pročištění mysli naroste při čtení smutek a prázdnota z marnosti takového snažení, která může být větší než smutek z kritizované reality. Kromě Viewegha se o tom ve stejném roce, kdy vyšla Báječná léta s Klausem, přesvědčil i literárně mnohem zajímavější a uznávanější autor Miloš Urban, když psal vůj zoufalý výsměch politice opoziční smlouvy-Paměti poslance parlamentu. Urban předvedl parlament jako místo pernamentních spiknutí, kdy nikomu nelze skoro nic věřit akdy i čisté úmysli zavánějí nějakým druhem zištnosti. Proto také na konci knihy nechává ,,domov zákonodárců" vypálit, což je sice silné a nesporně očistné gesto, ale je to také přiznání bezvíchodnosti, jež zahalila i celou knihu. Jeden mimořádně pěkný a vyvedený požár v závěru knihy nedokázal zakrýt, že politická satika si kromě nesporné literární zručnosti žádá i odstup a nadhled životní zkušenosti, která urbanovi ale i vieweghovi, v té době přece jen chyběla. A tak úplně nepřekvapí, že nejpovedenější a přitom velmi ironický vhled do světa české politiky přinesla kniha literárního amatéra, bývalého šefredaktora zpravodajství televize Nova, Jana Vávry, V krajině prorostlého bůčku (2007).

Klasův bůčkový přerod

V centru dění je tak jako v posledním Vieweghovi postava Václava Klause. Vávra se ale pouze nesměje známým úchylkám jeho charakteru-neumí prohrávat, přitahuje kývače, účelově shazuje ciží názory atd.- ale snaži se zachytit jeho osobnostní proměnu v politice. Anatomie přerodu jednoho politika se ve Vávrově podání mění až v kafkovskou, existenciální studii. Rámuje ji trefná metafora člověka, který je kvůli strachu ze stráty moci a popularity lidu ochoten sníst i ty největší a nejtučnější hnusy. Vávra pouze nevystřihuje z novin, ale také analizuje, sintetizuje a hledá širší souvisloti. Při tom mu nechybí humor. Nemyslí totiž na to, zda pobaví, tady a teď. Humor u něj není konstrukce, protože vyrůstá přímo ze světa. Vávrova jízlivá politická satira opravdu říka, co ostatní říci nemohou. A to hlavně proto, že vidí dál než na nesympatickou postavu Václava Klause. Jeho kniha zkoumá proces svádění politiků mocí, a na tom může ujet úplně každý.

Pokus Jana Vávry o český politický románRecenzeHrdina románového pokusu Jana Vávry V krajině prorostlého bůčku nesnáší tučné maso. Nikoli z důvodů dietních, ale jaksi politologických. Tuk, špek a ovar jsou mu metaforou české populace, její malomyslnosti, stádnosti, tupé žravosti.To by mohlo, dejme tomu, být dobré východisko pro nějakou sarkastickou grotesku, jenže bohužel není. Maso se v tom románu vlastně ani moc nepojídá, objevuje se však vždy, když se hrdina začne vyjadřovat metaforicky o kvalitě zdejší populace. Postupně se v knize objeví celý řeznický sortiment, vždy v souvislosti s životními a politickými obzory hrdinových spoluobčanů. Nevíme nic o stravovacích návycích Jana Vávry, ale urážet svíčkovou a vepřo knedlo zelo si nenecháme!  Nuže, známý novinář Jan Vávra napsal politický román, kterému se říká klíčový, to znamená, že je nám hned jasné, kdo je Doktor (Klaus), kdo Vladyka (Zeman), kdo N. K. (Havel), kdo gynekolog (Macek), kdo srbský ekonom (Zieleniec) a tak dále. O těchto postavách a své významné roli na české politické scéně vypráví mediální expert a poradce Bohuslav Hakl, což však není Jan Vávra, neboť by to bylo smutné. Tento Hakl je totiž dosti odporná postava: křivák, cynik a extrémní pragmatik, který se zároveň občas - nevíme, zda jen bezděčně, vinou autorovy bezradnosti - projevuje jako idiot a člověk cloumaný nezvladatelným libidem. Jeho rodiče byli komunisti, pak disidenti, a on, snad ve vzpouře proti nim, se rozhodl, že nebude věřit ničemu, především žádným vznešeným ideálům, jež jsou přece pouhými kecy. Nicméně před listopadem napsal pár článků pro samizdat, takže se po roce 1989 dostane do parlamentu. Byť ženatý, touží po Markétě, revolucionářce s promiskuitními sklony, překypuje tedy aktivitou politickou, navrhuje ostrý zákon proti spolupracovníkům StB - a prásk!, provalí se, že on sám byl veden jako kandidát spolupráce. Jeho politická kariéra končí, vykopne ho i složitě dobývaná Markéta.        Dosti nepravděpodobně dostane místo v novinách (vypadají jako Lidové) a začíná od píky. Jako nenapravitelný proutník svede novinářku Magdu, ale spíše se tak trochu nudí - stejně jako čtenář. Nicméně Haklova hvězda znovu zazáří. Příležitost mu poskytne sarajevský atentát, kterému se tady říká jen atentát. Hakl zavětří šanci, ostatně oběť pučistů, Doktora, obdivuje už dlouho; cítí v něm podobné vlastnosti, jaké má on sám, tedy cynismus, bezpáteřnost, manipulativnost a podobné předpoklady úspěchu. A protože se chce pomstít Markétě i vyznavačům Pravdy a Lásky, k nimž ona patří, nabídne se mu do služeb. A protože je geniální, vymyslí pro něho strategii, jak se „vyznavačům svíčkové s knedlíkem se zelím“ (?) zalichotit a znovu se vydrat do popředí. Spočívá to zhruba v tom, že jim má říkat, co se jim líbí, nekritizovat je, nadbíhat jim, mít vždy citlivé uši pro to, co chtějí slyšet. Doktor je učenlivý žák a rád se nechá vyškolit, ostatně si myslí to samé. Jenomže to přežene a začne se sám přežírat vepřovým ovarem, pečenými koleny a svíčkovou. To mu kulinářsky vyhraněný Hakl neodpustí a rozhodne se dát mu lekci šokem. Prozradí bulvárním novinářům Doktorův poměr s mladou asistentkou Lucií, ti je vyfotografují na nějaké myslivecké chatě (Doktor je - zde se uplatňuje autorova imaginace - zapálený nimrod) a Doktor má, zdá se, po kariéře. Tato epizoda se poněkud odchyluje od jinak otrockého převyprávění českých politických peripetií, neboť, jak známo, sexuální aférka ještě žádnému vysokému politikovi krk, byť jen dočasně, nezlomila. Však i v knize se Doktor z polízanice vyhrabe a za pár let je prezidentem, ale tady, zdá se, už Vávrovi docházely síly nebo ho už psaní nebavilo, takže se nedovíme, jak se mu to podařilo bez geniálního Hakla. Ten se ostatně svým podrazem na Doktorovi definitivně zbavil podezření, že by autor při tvoření jeho postavy myslel na Jakla Ladislava, jenž byl sice také poslancem, novinářem i mediálním šíbrem, ale že by byl zavilým nepřítelem ovaru, to se nám nezdá.            Pak příběh ještě chvíli pokračuje, stává se stále topornějším a nudnějším, až nakonec Hakl dosti zbědovaně končí: nejprve selže jaksi pohlavně, protože mu idealistická Marie (ta nemá s politikou nic společného, potká ji při venčení psa a koupí si kvůli ní kolo) připadá příliš čistá a neposkvrněná, a konečně i on přistoupí na stravovací návyky a přežere se bůčkem. Čímž konečně splyne s lidem.        Inu, co však chtěl Jan Vávra svým románem říct? Že je Doktor populista a že se politika dělá strategickými fintami, to průměrně orientovaný člověk ví a dovede si představit. Že politika přitahuje cyniky a pragmatiky, kteří pohrdají idealisty a moralisty (a ti zase naopak), rovněž nikoho příliš nepřekvapí. A že jsou někteří lidé nevěrní a všichni myslí pořád na sex, také nebude převratný objev. Ne, to asi nebude to hlavní, o co Janu Vávrovi šlo. Ani kvalita jídelníčku to asi nebude.           Jana Vávru po letech prožitých na důležitých mediálních postech a v blízkosti české politiky prostě postihla střevní nevolnost. Tak si ulevil a snad mu to pomohlo. Na románu je znát především ta úleva.

Vávrův nadsazený pohled na fungování moci.

Někdejší šéfredaktor zpravodajství televize Nova Jan Vávra napsal klíčový, rozuměj zakódovaný, politický román u období posledních dvou dekád. A hned jeho názvem V krajině prorostlého bůčku, který je způsobem hodnotící, naznačuje, s jakou hyperbolou tu bude pracovat. Většina hlavních postav přitom vykresluje jen s mírnou nadsázkou. Jejich identifikace je tak natolik snadná, že lze zůstat u jejich krycích, románových jmen. Chceme-li proniknout hlouběji do mechanismu, jímž Vávrovi románoví hrdinové uváděli do pohybu soudobé dějiny, bude možná i prospěšnější, když se na známé předlohy románových postav budeme dívat jako na neznámé hráče ve známé politické aréně. Vyhneme se tak identifikačnímu čtení, jež by nás svádělo k jejich srovnávání s živými politiky, čímž by nám unikaly hlubší vrstvy příběhu.

Z liberála nacionalistou
Román stojí na dvou postavách. Vypravěč se v prvním převratových dnech stane poslancem, a když mu nezbude než se vzdát mandátu, aby nevešlo ve známost, že se přes účelovou avantýru se šéfovou před lety zaplets s agenty Státní bezpečnosti, odejde ze sněmovny do novin. Pak ovšem najde uplatnění s mnohem větším vlivem: stane se poradcem pro komunikační strategii, odkud je už jen krok k velkým korupčním penězům ve zprostředkování státních zakázek. K vypravěčově smůle se však peníze nakonec zastaví na kontech politiků a on tak příjde zkrátka.
Z politiků má v románu největší prostor Doktor, jenž v průběhu necelých dvou dekád projde bizarním vývojem. Ze zprvu neznámého loajálního ekonoma, jehož jedinou politickou zkušeností byla funkce úsekového důvěrníka ROH a který se jen náhodou ocitl na scéně mezi aktéry převratu, se stane protřelý a mocný politik. Dovede ho k tomu ješitná ctižádost. Pohotově si od ekonomických teoretiků přisvojí ,,náhle objevené postuláty liberální ekonomie", obrábí liberálně konzervativní hesla a zejména vládne všemi politickými fígly, půlobraty a obraty. V čemž mu pomohou silně vyvinuté čivy: citlivě vnímá záchvěvy nálad publika, dokáže z toho vyvodit, co chtějí jeho voliči slyšet, a nevadí mu, když kvůli tomu uprostřed věty poprvé i to, čím začala. Na tom stejí i peripetie jeho politického osudu: z ekonomického konzervatismu přejde v nacionální ideologii typickou pro 19.století. Doktor posléze podlehne otravě tukem. K motivu prorostlého bůčku, krajiny mastného ovaru a národa se silnou vrstvou podkožního tuku se Vávra v románu neustále vrací, jako by se nemohl téhle charakteristiky nabažit. Ale spíš nedůvěřuje, že by v sobě mohlo nést dostatečné poslání i samotné vylíční příběhu. Aso proto k tomu navíc přidává dost obligátní mixáž politiky s erotikou: osud vypravěče předzamenávají neúspěchy v jeho sexuálních vztazích. Vávra používá lehce zapamatovatelné věty, zjednodušuje i vysvětlení chování svých postav a je v tom často přesvědčivý asi tak, jako je přesvědčivé tvrzení, že ,,s veřejným míněním je to jako se ženskými. Politik může udělat cokoli, pokud to dokáže věrohodně vysvětlit." Jan Vávra ze své novinářské praxe moc dobře ví, že volba správných slov a obrazů má mnohdy mnohem větší sílu než těžce vydobyté argumenty. Jeho kniha tak v druhém plánu není jen pouhou zábavnou perzifláží, ale docela přínosným pohledem na podstatu  fungování politické moci.