Proběhlé komunální volby jsou většinou hodnoceny především jako další oslabení takzvaných klasických politických stran a vítězství neurčitých a názorově neukotvených hnutí. Neméně důležité ale je, že volby znamenaly další zdokonalení marketinkové politiky, která na politické programy založené na určité ideologii pohlíží jako na neužitečné a zastaralé haraburdí.  Růst různých hnutí lze samozřejmě chápat jako rozvoj občanské společnosti, kdy aktivní lidé konečně berou osud své obce do vlastních rukou. Zatímco na místní úrovni stavějí nová hnutí na konkrétních cílech, na úrovni velkých měst a zejména na celostátní úrovni nová uskupení žádný program nenabízejí. Jejich jediným obchodním artiklem je naděje, dodejme, že většinou ničím neopodstatněná. Prostě to zařídíme, dohlédneme na to, postavíme tým a basta.  Žádný program není potřeba, stačí zdravý rozum a makat.

Politické strany vznikly proto, aby lidé, kteří mají podobné názory, mohli lépe prosazovat společné zájmy a ucházet se tak v demokratické soutěži o podíl na moci. Tak tomu bylo i v první fázi obnovy demokracie u nás. Jak se postupem času rozvíjela mediální společnost a reklamní průmysl vymýšlel rafinovanější a sofistikovanější způsoby působení na šedou kůru mozkovou, nechtěly politické strany v takzvaném moderním stylu komunikace zůstat pozadu. Obsah politického sdělení tedy ustoupil do pozadí a byl nahrazen hledáním co nejatraktivnější formy. Politika se prostě začala prodávat stejným způsobem, jako se prodávají jogurty, prací prášky nebo auta. Postupné zdokonalování komunikačních technik a metod politického marketinku vedlo k tomu, že řada politických kampaní propagovala produkt, který neměl se svoji politickou předlohou vůbec nic společného. Tak například řada voličů, zejména těch mladých, kteří volili v prezidentské volbě Karla Schwarzenberga, ve skutečnosti volila pseudomodernistický obraz Karla s čírem na hlavě. Stejně tak hnutí ANO uspělo v posledních parlamentních volbách především díky - na naše poměry nové - čistě pozitivní kampani slibující, že bude líp, což nemělo s programem – tedy spíše neprogramem - hnutí ANO nic společného. Volby se tak ze soutěže politických idejí, návodů na řešení problémů nebo jen soutěže osobností proměnily v souboj reklamních a marketinkových agentur.

Vypadá to, že se naši podnikatelé ocitli poprvé v pozici investorů, jejichž investice - učiněná ve víře v právní prostředí, známé jim z domova - je ohrožena odlišnostmi v zemích, kde se rozhodli podnikat.  Mám samozřejmě na mysli balkánské dobrodružství společnosti ČEZ, které již ve druhé zemi tohoto regionu hrozí znehodnocení její investice. Určitým problémem je, že v případě ČEZu je hlavním podnikatelem stát, zastoupený konkrétně ministerstvem financí. Ale aspoň mohou naši politici zažít pocity, které si před více než deseti lety zažívali Američané ve svém dlouhém sporu s Vladimírem Železným a Radou pro rozhlasové a televizní vysílání o investici do televize Nova. Tenkrát Američané také dlouho naráželi na – velmi eufemisticky řešeno – odlišné kulturní prostředí, což v tomto případě znamenalo výrazně vyšší toleranci státních orgánů k ekonomické kriminalitě a nedokázali pochopit tyto – takzvaně kulturní - odlišnosti. Vzhledem k nečinnosti domácích institucí muselo vše nakonec skončit u mezinárodní arbitráže, jejíž výsledek je dostatečně znám, stejně jako určitý – opět eufemisticky řečeno – kulturní šok, který naší tehdejší politické reprezentaci nutnost zaplatit více než 10 miliard korun způsobila.

Argumenty zastupitelů Ústeckého kraje, kteří se rozhodli nezaplatit plošnou korekci ve výši 2,6 miliardy korun nařízenou Evropskou komisí, se v zásadě velice podobají rozhořčeným hlasům, které se v těchto dnech ozývají z finanční krizí paralyzovaného Kypru. Připomeňme, že korekci udělila Evropská komise Regionální radě regionu soudržnosti Severozápad, která je správcem dotačního programu. Ta podle auditů, které si loni objednala Česká republika i Evropská komise, chybovala při přidělování dotací. Protože podle Bruselu někteří příjemci vůbec neměli dotace dostat, je třeba vrátit peníze zpět do programu, odkud přišly. Problémem ovšem je, že tyto peníze už jsou prostavěné.

"Český člověk strach má, lepší je koruna či drachma. Běžte někam s eurem. My vám naňho seurem," zpívá bard českých písničkářů Jarek Nohavica. A jak jinak, ODS nyní tuto dva roky starou píseň odmítající přijetí společné evropské měny využila ve své předvolební kampani. Populární písničkař dal k využití písně souhlas, dokonce zadarmo. 

Historka o tom, jak se český ministr financí pokoušel pomocí cisterny zadržet na letišti ruské letadlo, je jen stěží uvěřitelná a patří spíše do filmu o agentovi 007 než do agendy ministerstva financí. Kalouskovu akci navíc údajně podporovalo více ministrů.

Po letech, kdy jsme s větším či menším nadšením budovali kapitalismus, se časy evidentně mění.  Zatímco dosud nás trápilo špatné fungování státu, korupce politiků nebo jsme byli nespokojeni s pomalým růstem své životní úrovně, nyní nám začíná hrozit reálné vnější nebezpečí.  Náš domácí problém spočívá ve zdánlivé maličkosti, totiž že si nejsme jisti odkud. Představitelé naší armády, jak ukázala konference Bezpečnost budoucnosti pořádaná nedávno v Poslanecké sněmovně, pokládají za skutečnou hrozbu Rusko, se kterým jsme podle některých bezpečnostních odborníků již ve válce, jen o tom ještě nevíme. Politici zase většinou odmítají vidět v Putinovi nepřítele a spatřují největší nebezpečí v Islámském státu a islamistických teroristech. 

Přes všechny pokusy politiků, kteří se hlásí k takzvané autentické pravici, nemá již idea národa zdaleka takovou sílu, jakou měla v 19. a v první polovině 20. století. Státy jsou sice stále organizovány na národním principu, ale lidé se dnes už často srocují pod jinými prapory. I tak si ale řada lidí, včetně vysoce postavených politiků, stále myslí, že skomírající národní identitu je potřeba posilovat. Nejjednodušeji se toho samozřejmě dosáhne bojem s ostatními národy. Náš problém ale spočívá v tom, že pokud se zrovna nehraje MS v hokeji, nemáme v současném globalizovaném světě jako národ moc za co bojovat. Proto se novodobí národní buditelé snaží využít každé vhodné příležitosti. Případ dvou dětí, odebraných v Norsku tamními úřady české matce, je bezesporu causou, která má potenciál vyvolat vlnu národního cítění, na které se dá aspoň nějakou dobu úspěšně surfovat. 

V souvislosti se zvýšeným počtem hlasů odevzdaných během nedávných voleb do Evropského parlamentu protievropským stranám se většinou hovoří o reakci veřejnosti na deficit demokracie v EU. Zastánci této teorie tvrdí, že evropský parlament není svrchovaným reprezentantem vůle lidu, jako jsou klasické národní parlamenty. Dalšími nedemokratickými prvky jsou Evropská komise se svými úředníky, kteří se snaží občanům vnucovat byrokratické normy, a nakonec samotná Evropská rada, kde o všem podstatném rozhodují národní vládci na svých utajených nočních jednáních. 
 

Jak se blíží datum voleb do Evropského parlamentu, stupňuje se i razance výroků, kterými se snaží naši politici zaujmout již poněkud apatickou veřejnost. Tak nám pan ministr financí prohlásil, že dá panu premiérovi lopatou, když ten nepřestane kritizovat jeho kandidáta do Evropského parlamentu pana Teličku. Pan premiér si totiž dovolil vyjádřit se v tom smyslu, že se pan Telička neztratí, protože se pokaždé dokáže včas přisát na nějakého miliardáře, ze kterého má osobní prospěch. Jestli průběh této aféry něco dokumentuje, tak geniální prozíravost nebožtíka Jaroslava Haška. 
 

Pokud existuje něco jako politický odkaz Václava Havla, tak je jeho nositelem německý prezident Joachim Gauck. Ne nadarmo se dnes na Karlově universitě vyznal z toho, že Václav Havel je jeho vzorem. Tento bývalý evangelický pastor a bojovník za lidská práva v bývalé NDR je schopen a ochoten neříkat jako politik jen ty věty, které mu u veřejnosti zajistí popularitu, jak bývá u politiků obvyklé. Mezi hlavami států a špičkovými politiky nemá v tomto směru v Evropě konkurenci.

V otázce dvou miliard, které pošle vláda do zdravotnictví, aby kompenzovala zrušení poplatků za pobyt v nemocnici, předvedl Andrej Babiš jeden ze svých oblíbených taktických manévrů. Nejdříve využil napjaté situace ve zdravotnictví k útoku na sociální demokracii a na jí spravované resorty. V řadě vystoupení doplněných vlastním článkem prohlašoval, že pokud prý má uvažovat o uvolnění nějakých peněz ze státního rozpočtu, musí zdravotnictví projít systémovými změnami, za které pokládá zejména centrální nákupy léčiv a přístrojů. Zdravotní pojišťovny by podle něho také měly zveřejnit, kolik platí které nemocnici za stejné výkony. Posléze sociální demokracii ustoupil, ovšem nepřestal opakovat, že resort zdravotnictví je netransparentní a dlouhodobě spojený se skandály. Trvá prý na tom, aby ministr Němeček rozkryl toky peněz.
 

Smršť pohoršení, která se snesla na ministryni spravedlnosti Helenu Válkovou, za její výrok o tom, že za protektorátu se Čechům až tolik nedělo, stojí rozhodně za povšimnutí. Připomeňme, že ministryně odpovídala na otázku internetového deníku o poválečném odsunu Němců. Prohlásila, že si o něm myslí to nejhorší a že jej považuje za reakci na situaci v období protektorátu. Pak dodala, že „se toho v protektorátu zas tolik nedělo”.
 

Zatímco západní svět se pomalu začíná smiřovat s faktem, že ruskému prezidentovi Putinovi se po všech ústupcích, které musel udělat v kvůli olympiádě v Soči, podařil bleskový vojenský výpadek a za nadšeného potlesku většiny obyvatel Ruska rozšířil impérium, v české kotlině se diskuse točí převážně kolem otázky, kolik nás poškodí sankce Evropské unie. Zejména exportéři se obávají, kolik lidí by mohlo přijít o práci a jaké by to mělo negativní důsledky pro hospodářský růst. 
Svým opatrným přístupem se sice příliš nelišíme od ostatních evropských zemí, byť západní politici aspoň svojí rétorikou udržují zdání, že trvají na zásadách mezinárodního práva, jakkoli to nepřináší žádný výsledek. Těžko předpokládat, že se Rusko z Krymu stáhne. Spíše jde o to, aby Putin nepostupoval dál směrem na západ.
 

U příležitosti 15. výročí našeho vstupu do NATO asi nešlo nezmínit současnou ruskou vojenskou anexi poloostrova Krym, která analytiků představuje nejvážnější krizi mezi východem a západem od dob studené války. Prezident Zeman využil této příležitosti k zdůraznění nutnosti vytvořit společnou evropskou armádu, který by se prý mohla stát druhým pilířem NATO. Nic proti tomu, rozhodně je dobře, že prezident republiky prosazuje silné a konstruktivní vize, spojené s budoucností Evropy, než aby byl – jako jeho předchůdce – jen věčným oportunistou a potížistou. 
 

V Ústavu pro studium totalitních režimů se možná schyluje k další rozmíšce. Radě ústavu se totiž dnes představilo pět kandidátů na nového ředitele, kteří se přihlásili do výběrového řízení. Rada si na pomoc vzala desetičlennou hodnotící komisi, ovšem - jak prohlásila předsedkyně Rady Emilie Benešová -  nemusí se doporučením komise řídit. Ve vedení Ústavu, který vznikl v roce 2007 jako organizační složka České republiky určená k vědeckému zkoumání a objasňování éry obou totalitních režimů, se vystřídalo pět ředitelů, přičemž předposlední, před rokem odvolaný ředitel tuto instituci žaluje, protože tvrdí, že ho Rada svrhla neprávem a že šlo o politický puč. Dotyčným je současný ministr kultury Daniel Herman. Situaci tedy může zkomplikovat soud, pokud rozhodne, že Daniel Herman byl zbaven funkce neprávem. Zda by ovšem ministr opustil ministerstvo a vrátil se do Ústavu, Daniel Herman zatím neprozradil.
 

Dnes zveřejněný průzkum volebních preferencí společnosti PPM Factum sice mírně, ale přesto zřetelně naznačuje další pokles takzvaně tradiční stran a naopak nástup stran nových. Nejlepší výsledek má Ano, které tak překonává sociální demokracii jako vítěze voleb. Rozdíl však není velký: Ano získalo 19,7 %, ČSSD 18,7 %. Třetí místo by obsadila KSČM se ziskem 15,9 %. TOP 09 by aktuálně získala 11 %, ODS 7,1 %, Okamurův Úsvit 6,4 % a KDU-ČSL 6,2 %. Zároveň by, pokud by se volby konaly koncem února, propadlo 15 % hlasů odevzdaných dohromady všem stranám pod pětiprocentní hranicí, což je v porovnání s předchozími měsíci nárůst asi o 3 procentní body.  Hledaní obyvatelstva, koho volit, se tedy rozšiřuje na neparlamentní strany. Novým favoritem je v této sestavě Strana zelených, která zůstala těsně pod 5% hranicí. Zemanovci mají necelá tři procenta a Pirátská strana a Strana svobodných občanů něco málo přes dvě procenta. 
 

Výsledek hlasování o Sobotkově vládě od počátku nevěstil žádné drama. Vláda má zajištěnou důvěru daleko více, než ji měly minulé vlády. Okamurův Úsvit odejde ze sálu, čímž sníží kvórum a usnadní vyslovení důvěry. Tím náš propagátor přímé demokracie demonstruje svůj vstřícný postoj k této vládě, o kterém si již šeptají vrabci na střeše, včetně toho, že by rád ve vládě nahradil KDU. Komunisté jsou již o něco rezervovanější, byť nebudou hlasovat proti vládě a jen se zdrží, ve skutečnosti tím ale rovněž hlasují proti. 
Debata před hlasování o vyslovení důvěry jinak nabídla zcela standardní obraz domácí politické kultury, ve které se semele vše, co se zrovna hodí - a to na obou stranách. Slyšeli jsme tak řadu osočování a osobních útoků, které vůbec s předmětem debaty vůbec nesouvisely. Pokud jde o frekvenci osobních ataků, na nejvyšší příčce se pochopitelně držely dva celkem snadné terče obou stran, kterými jsou Andrej Babiš a Miroslav Kalousek, přičemž každý z nich je snadným terčem z jiných důvodů. 

Zatímco Miloš Zeman jednal dnes v Soči postupně s prezidenty Číny,  Ázerbájžánu a Tadžikistánu, pražský arcibiskup kardinál Dominik Duka, který do Soči přicestoval s prezidentem, sloužil v 10 hodin v římskokatolickém kostele svatých Šimona a Judy bohoslužbu pro účastníky her v angličtině. Večer se s prezidentem Zemanem zúčastní recepce, kterou pořádá ruský prezident Putin a pak se podívá na slavnostní zahájení her. 

Odmítání náměstků z jiných stran na ministerstvech ovládaných hnutím Ano je nejviditelnějším projevem Babišova nového politického stylu. Nechce prostě, aby mu nikdo koukal po d prsty, stejně jako nemůže potřebovat nikoho, kdo by měl ještě jiného – a pravděpodobně důležitějšího - šéfa, než je on sám. Odpovídá to jeho pojetí řízení firmy i hnutí ANO, kde s ním také nikdo nepolemizuje a kde je jeho slovo zákonem. To vše ale platí ve firmě a nikoli ve státním úřadě. Pokud jde o ministerstvo financí, k nějaké dohodě určitě dojde, ovšem sociální demokracie nebude mít to, co chtěla – totiž náměstka pro daně.